Hypofyzární gonadotropiny, hormon stimulující folikuly/FSH/ a luteinizační hormon/LH/ jsou vytvářeny pod kontrolou jediného uvolňovacího hormonu /GnRH/ produkovaného hypotalamem. Umístění kontrolního mechanismu ovariálních hormonů do hypotalamu vysvětluje, proč mohou silné nespecifické psychické podněty ovlivňovat reprodukční funkci. Jako příklad může sloužit falešné těhotenství nebo synchronizace menstruačního cyklu u žen, které spolu delší dobu žijí či pracují. FSH podněcuje růst ovariálních folikulů a tvorbu estrogenů. LH vyvolává ovulaci a tvorbu žlutého tělíska. Ovárium naopak působí na hypofýzu a to jak přímo tak prostřednictvím hypotalamu. Estrogeny inhibují sekreci FSH a stimulují vylučování LH, jehož tvorba je omezována progesteronem. Krátce před polovinou cyklu dosahuje sekrece estrogenů vrcholu a způsobí krátkodobé vyplavení velkého množství LH. LH vyvolá ovulaci, dozrání oocytu a tvorbu žlutého tělíska. Protože sekrece LH je inhibována progesteronem, který žluté tělísko vylučuje, je tato struktura brzo zbavena hypofyzární podpory /LH/ nezbytné pro její funkci a corpus luteum zaniká. Jestliže dojde k oplození a implantaci, buňky syncytiotrofoblastu počnou syntetizovat choriový gonadotropin, který stimuluje a udržuje funkci žlutého tělíska během těhotenství.
Placenta
Placenta je dočasným orgánem skládajícím se z části fetální-chorion a části mateřské-decidua basalis.
A. Část fetální: pars fetalis placentae-chorion-vytváří choriovou plotnu, ze které vyrůstají choriové klky/již popsané sekundární klky/. Tyto klky se skládají z vazivového jádra, tvořeného extraembryonálním mezenchymem, obklopeného vrstvou cytotrofoblastu a syncytiotrofoblastem. Syncytiotrofoblast přetrvává až do ukončení těhotenství , zatímco cytotrofoblast postupně vymizí během jeho druhé poloviny. Ačkoli v průběhu rané placentace dochází k extenzivní proliferaci cytotrofoblastu a současně ke splývání jeho elementů v syncytiotrifoblast, v druhé polovině těhotenství se proliferace zpomaluje až ustává, zatímco proces splývání pokračuje nerušeně dál. Popsaným způsobem se populace cytotrofoblastických elementů vyčerpá jejich přeměnou v syncytium. Choriové klky jsou buď volné nebo jsou zakotveny do decidua basalis. Oba typy klků mají stejnou strukturu, povrch klků je omýván krví z deciduálních lakun a dochází k intenzivní výměně látek mezi matkou a plodem.
B. Část mateřská: pars materna placentae-decidua basalis-obstarává průtok krve v lakunách, prostírajících se mezi sekundárními klky. Přestože jsou mateřské cévy při implantaci otevřeny, cévy zárodku obsažené v sekundárních klcích zůstávají nedotčené. Choriové klky jsou ponořeny do mateřské krve ale krev plodu od ní zůstává oddělena strukturami, které vytvářejí placentární bariéru: endotelem a bazální laminou fetálních kapilár, mezenchymem uvnitř klků, bazální laminou trofoblastu, cytotrofoblastem/v prvé polovině těhotenství/ a syncytiotrofoblastem. Fetální a mateřská krev se tedy nemísí.
Placenta má koncem donošeného těhotenství tvar disku. Pupečník se obvykle upíná ve středu placenty a zprostředkuje spojení mezi fetálním a placentárním oběhem. Žilní krev fétu se do placenty dostává cestou dvou umbilikálních arterií, které se větví a posléze dávají vznik cévám choriových klků. V klcích se fetální krev okysličuje a odevzdává CO2 a navrací se k plodu prostřednictvím umbilikální vény. Placenta je prostupná pro řadu látek, z krevního oběhu matky do krve plodu je normálně přenášen kyslík, voda, elektrolyty, cukry, lipidy, bílkoviny, vitamíny, hormony, některé protilátky a léčiva. Opačným směrem prochází CO2, voda, hormony a zbytkové produkty metabolismu zárodku. Placenta také slouží jako endokrinní orgán a produkuje hormony jako choriový gonadotropin, choriový tyreotropin, choriový kortikotropin, estrogeny, progesteron a placentární laktogen, který má laktogenní a růstově stimulační aktivitu. Všechny tyto hormony jsou produkovány syncytiotrofoblastem.
Implantace a placenta
Lidské vejce bývá oplozeno na rozhraní ampuly a istmu vejcovodu a během transportu zygoty do uteru dochází k rýhování. Rychlý sled mitóz vytváří kompaktní útvar-morulu. Morula, kterou stále ještě obaluje zona pellucida, má prakticky stejnou velikost jako oplozené vejce. Buňky vzniklé rýhováním se označují jako blastomery. V centru moruly se v důsledku postupného hromadění tekutiny postupující z lumina vejcovodu objevuje dutina a buňky tak vytvářejí dutou kouli vyplněnou tekutinou, která se nazývá blastocysta. Blastomery se seřazují v obvodovou vrstvu-trofoblast, která je zesílena v místě nahromadění buněk-vnitřní buněčná masa, která se vyklenuje do lumen. Toto stádium vývoje odpovídá přibližně čtvrtému až pátému dni po ovulaci, kdy také zárodek vstupuje do dělohy. Ve stádiu blastocyty se zona pellucida tenčí a zaniká a umožňuje buňkám trofoblastu, obdařeným schopností pronikat sliznicí, přímý kontakt s endometriem. Ihned potom se buňky trofoblastu začínají dělit a s pomocí endometria zprostředkovávají výživu zárodku. Vnitřní buněčna masa, ze které se později vyvíjí vlastní embryo, roste v této fázi poměrně pomalu. Implantace neboli nidace zahrnuje proniknutí děložním epitelem bez zřetelných známek nekrózy. Implantace začíná okolo sedmého dne a již devátý den je plodové vejce zcela zanořeno do endometria, k implantaci dochází když je endometrium v sekreční fázi. V průběhu nidace se trofoblast diferencuje ve dvě vrstvy-syncytiotrofoblast a cytotrofoblast. Syncytiotrofoblast tvoří mnohojadernou syncytiální zevní vrstvu, která vzniká splýváním jednojaderných elementů cytotrofoblastu. Cytotrofoblast sestává z nepravidelné vrstvy jednojaderných buněk , umístěné bezprostředně pod syncytiotrofoblastem. V syncytiotrofoblastu se objevují extracytoplazmatické dutinky , které se zvětšují a propojují mezi sebou. Výsledkem tohoto procesu jsou lakuny vystlané syncytiotrofoblastem. Stěny mateřských cév, narušené lytickou aktivitou syncytiotrofoblastu praskají a krev se vylévá do novotvořených lakun. Krev přitéká do lakun z cév arteriálních a odtéká odtud prostřednictvím vén. Po implantaci plodového vejce prochází endometrium hlubokou přestavbou, jejímž výsledkem je membrana decidua. Buňky stromatu se zvětšují, nabývají polygonálního tvaru a mění se v lementy deciduální. Podle lokalizace se rozlišuje decidua basalis, vmezeřená mezi plod a myometrium, decidua capsularis, umístěná mezi zárodkem a děložní dutinou a decidua parietalis, která tvoří zbytek. Vývoj trofoblastu, který naléhá na decidua capsularis je omezený, neboť v této oblasti je jeho výživa nedostatečná. Růst trofoblastu v části obrácené k myometriu je nutričně zajištěn mateřskými cévami a proto je zde naopak velice intenzivní. Právě z této části trofoblastu vyrůstají protáhlé výběžky-primární klky. Skládají se pouze z cytotrofoblastu, obklopeného zevní syncytiotrofoblastickou slupkou. V tomto stádiu vývoje se objevuje extraembryonální mezenchym, který přispívá k výstavbě placenty a zárodečných blan. Extraembryonální mezenchym spolu s trofoblastem vytváří chorion-zárodečnou blánu. V oblasti decidua capsularis se chorion vyvíjí neúplně-chorion laeve, v rozsahu decidua basalis naopak velmi intenzivně a vytváří chorion frondosum. Vrstvy choria tvoří směrem od povrchu syncytiotrofoblast, cytotrofoblast a extraembryonální mezenchym. Jak mezenchym proniká do primárních klků, přeměňuje je v klky sekundární. Uvnitř klků se postupně formují cévy, které se posléze propojují s cévami vznikajícími v těle embrya a začíná cirkulace, která umožňuje výměnu látek a plynů mezi mateřskou a zárodečnou krví.
Pochva/vagina/
Pochva je fibromuskulární trubicovitý orgán průměrně 8 cm dlouhý, u vchodu nejužší, při čípku nejširší, uprostřed je 2, 5 - 3 cm široká. Vchod poševní-ostium vaginae-, tvaru podélně oválného leží pod zevním ústím trubice močové a je u panen neúplně uzavřen panenskou blánou /hymen/opatřenou otvorem. Střední část pochvy má podobu příčné štěrbiny tvaru H, protože přední a zadní stěna na sebe u prázdné pochvy naléhají. Horní část pochvy je cylindrická a obepíná šikmo portio vaginalis uteri. Úponem pochvy vzniká kolem čípku štěrbinovitý prostor-klenba poševní-fornix vaginae, vpředu nižší, vzadu hlubší. V zadní klenbě poševní se shromažďuje sperma po ejakulaci. Stěnu pochvy tvoří tři vrstvy : sliznice, svalovina a vazivová adventicie, přecházející plynule do okolní tkáně. Sliznice je tvořena vrstevnatým nerohovějícím dlaždicovým epitelem, který pod estrogenními stimuly syntetizuje a střádá velké množství glykogenu, jenž zůstává v lumen vaginy poté, co se poševní buňky odloučily. Bakterie přítomné v pochvě glykogen metabolizují a vytvářejí kyselinu mléčnou, která je odpovědná za nízké pH ve vaginálním prostředí. Lamina propria mucosae obsahuje kolagenní vazivo s příměsí elastických vláken. Vybíhá proti epitelu ve vazivové papily a neobsahuje žlázky. Pod epitelem je vazivo protkáno bohatou sítí krevních kapilár, hloubějí jsou ve vazivu uloženy pleteně vén, mající charakter erektiklního orgánu. Bohaté krevní zásobení lamina propria je zdrojem exsudátu prosakujícího dlaždicovým epitelem při sexuálním vzrušení. Submukóza není vytvořena. Svalová vrstva vagíny sestává především z podélných svazků hladkých svalových buněk, ve vnitřní vrstvě/poblíž sliznice/najdeme i něco svazků cirkulárních. Zevně od vrstvy svalové je vyvinut vazivový plášť-tunica adventicia, bohatý na elastická vlákna, který připojuje pochvu k okolním strukturám.
Menstruační cyklus
Cyklické strukturální změny endometria jsou výsledkem působení ovariálních hormonů/estrogenů a progesteronu/, které jsou pod kontrolou předního laloku hypofýzy. Délka menstruačního cyklu je individuálně měnlivá, avšak v průměru činí 28 dní. Z praktických důvodů je za začátek menstruačního cyklu považován den počátku menstruačního krvácení. Ačkoliv popisujeme, že cyklus sestává z fáze proliferační, sekreční a menstruační, průběh morfologických změn je plynulý a rozdělení na fáze má pouze význam didaktický.
A. Fáze proliferační-tuto fázi označujeme též jako fázi folikulární, neboť se kryje s vývojem ovariálních folikulů a produkcí estrogenů. Po menstruaci je děložní sliznice redukována na úzký proužek vazivové tkáně/lamina propria/, obsahující basální části žlázek. Buněčná proliferace přetrvává po celou dobu trvání proliferační fáze a rekonstituuje jak žlázky tak i povrchovou epitelovou výstelku endometria. Během ní dochází i k proliferaci vazivových buněk a ukládání základní hmoty do lamina propria, což způsobí, že endometrium roste jako celek. Na konci proliferační fáze je endometrium silné 2-3 mm a žlázky, které sestávají z jediné vrstvy cylindrických epitelových buněk , představují přímé trubičky s úzkým průsvitem. Do regenerujícího stromatu vrůstají vinuté arterie.
B. Fáze sekreční/neboli luteální/-tato fáze začíná ovulací a je závislá na progesteronu, který vylučuje corpus luteum. Hormon žlutého tělíska stimuluje žlázky, vyvinuté pod vlivem estrogenu, k sekreci glykoproteinů, které jsou hlavním zdrojem výživy plodového vejce v období před implantací. Žlázky se rozšiřují, spirálovitě stáčejí a plní sekretem, který se na preparátech jeví jako lehce eosinofilní, téměř homogenní sraženina. Rozšířené, stočené glandulae uterinae nabývají na řezu pilovitého vzhledu. Původně vřetenovité nebo hvězdicovité buňky vaziva zatahují své výběžky a zakulacují se. Jejich těla se zvětšují. Sliznice děložní dosahuje výšky až 6 mm v důsledku akumulace sekretu a edému stromatu.
D. Menstruční fáze-nedojde-li k oplození a implantaci vejce uvolněného ováriem, činnost žlutého tělíska po 14 dnech ustává. Hladina progesteronu v krvi prudce klesá a endometrium je zčásti odloučeno. V opačném případě po úspěšné implantaci počne plodové vejce syntetizovat choriový gonadotropin/hCG/, který udrží žluté tělísko při životě a k menstruaci nedochází. Při periodickém odlučování sliznice hrají klíčovou roli krevní cévy zásobující endometrium. Arteriae arcuatae probíhají cirkulárně ve středních vrstvách myometria. Z těchto tepen vznikají dva soubory arterií přivádějících krev do endometria : přímé arterie, zásobující basální zónu a vinuté arterie, směřující do functionalis. Nedojde-li k nidaci, pak se koncem sekreční fáze stěny vinutých arterií kontrahují, průtok krve je přerušen a dochází k ischemii a následné nekróze cévních stěn. S tím zaniká i zona functionalis endometria, cévy v úseku nad konstrikcemi praskají a nastává krvácení. Menstruační výtok sestává ze zdegenerovaného endometria smíšeného s krví z narušených krevních cév.
Děloha/uterus/
Uterus je hruškovitý, dutý, silnostěnný orgán, který se skládá z širšího a většího těla/corpus uteri/obráceného dopředu a ze spodní cylindrické části , zvané hrdlo/cervix uteri/, které je obráceno dolů a dozadu. Nad odstupem vejcovodů se zdvíhá z corpus mírně vyklenutá část, fundus uteri. Mezi corpus a cervix uteri je nepřesně ohraničená část 0, 5-1cm dlouhá, isthmus uteri. Hrany děložní u fundu přecházejí v rohy děložní, kde vstupují vejcovody.
Stěna děložní se skládá ze tří vrstev : sliznice-endometria, svaloviny-myometria a vazivového perimetria. Perimetrium je v oblasti fundu děložního kryto serosou, v ostatních úsecích dělohy přechází perimetrium do okolního vaziva.
Myometrium je nejtlustší vrstvou stěny děložní a skládá se ze snopců hladkých svalových buněk oddělených vazivem. Svalové snopce vytvářejí čtyři neostře ohraničené vrstvy, první a čtvrtá vrstva jsou uspořádány převážně longitudinálně, tedy rovnoběžně s dlouhou osou orgánu. Střední vrstvy obsahují velké krevní cévy.
Endometrium se skládá z epitelu a lamina propria, obsahující jednoduché tubulózní žlázky-glandulae uterinae. Epitel je jednovrstevný, jeho buňky jsou cylindrické a představují směs řasinkových a sekrečních elementů. Epitel žlázek je podobně utvářen jako epitel povrchový, avšak řasinkové buňky jsou zde vzácné. Vazivo lamina propria je převážně tvořeno fibroblasty, mezi nimiž se nacházejí nečetná jemná kolagenní vlákna. Endometriální vrstva se dělí ve dvě zóny : zona functionalis, která se odlučuje při menstruaci a opět regeneruje během každého menstruačního cyklu a zona basalis, která při menstruaci zůstává zachována a po jejím ukončení proliferuje a vytváří nový epitel a lamina propria k obnově endometria. Báze děložních žlázek, uložené v hloubi zona basalis jsou zdrojem buněk, které se dělí a obnovují epitelovou výstelku uteru, odloučenou deskvamačním procesem.
Hrdlo děložní- je dolní oddíl dělohy, který má přibližně válcovitý tvar. Úponem pochvy se rozděluje na horní úsek-portio supravaginalis a úsek dolní -čípek-portio vaginalis, vyčnívající do pochvy. Čípek-portio vaginalis má hladký povrch a je krytý vrstevnatým nerohovějícím dlaždicovým epitelem. Uprostřed portio vaginalis je otvor-zevní branka děložní/ostium uteri/ a v tomto místě přechází vrstevnatý dlaždicový epitel v hlenotvorný jednovrstevný cylindrický epitel cervikálního kanálu. Sliznice v kanálu je zdvižena v řasy, připomínající žebra palmového listu-plicae palmatae. Propria mucosae je ve srovnání se sliznicí těla děložního chudší na buňky.Stěna cervixu obsahuje jen málo svalových buněk a skládá se především / z 85 %/ z hustého vaziva. Cervikální hlen hraje důležitou roli při oplození. V období ovulace je sekret podstatně vodnatější a umožňuje spermiím proniknout do dělohy. Ve fázi luteální či v těhotenství mění hladina progesteronu povahu sekretu, který značně zvyšuje svou viskozitu a brání mikroorganismům a event. spermiím vstoupit do těla uteru-cervikální hlenová zátka.
Vejcovod/tuba uterina/
Vejcovod je párová trubice průměrně 10-15 cm dlouhá. Ze strany abdominální k děložní se skládá z infundibula, ampuly, isthmu a pars uterina. Její lumen je nejširší u abdominálního ústí /2-4mm/, v istmu má průměr 1-2mm a nejužší je u ústí děložního, kde má podobu těsné štěrbiny. Infundibilum je nálevkovitě rozšířeno a opatřeno 10-15 cípovitými řasami-fimbriae. V hloubce infundibula je uloženo abdominální ústí vejcovodu, ampulla je vřetenovitě rozšířena, plošší a zaujímá více než polovinu celé tuby, isthmus je úzký, kruhovitý a zaujímá vnitřní třetinu tuby. Pars uterina je uložena ve stěně děložního rohu. Stěna vejcovodu se skládá ze sliznice-tunica mucosa, svalové vrstvy-tunica muscularis a ze serózy-tunica serosa. Sliznice je složena v podélné řasy, které jsou nejpočetnější v ampule, řasy se směrem k děložnímu ústí postupně zmenšují a v intramurální části jsou již redukovány na malé výstupky čnějící do lumina, takže vnitřní povrch je téměř hladký. Sliznice je kryta jednovrstevným cylindrickým epitelem , ve kterém se střídají buňky s řasinkami s buňkami sekrečními, při basální membráně jsou rozptýleny světlé buňky basální. Lamina propria mucosae tvoří řídké kolagenní vazivo bohaté na fibroblasty. Většina řasinek kmitá směrem k uteru a posunuje tam vazký tekutý film, který pokrývá slizniční povrch a je produktem sekrečních buněk. Sekret má pro vejce nutriční a ochranný význam a podporuje aktivaci/kapacitami/spermií. Pohyb filmu spolu se stahy svalové vrstvy dopravují plodové vejce do uteru, navíc zabraňuje postupu mikroorganismů z dělohy do peritoneální dutiny.
Některé z řasinek kmitají směrem k ováriu a předpokládá se , že tyto řasinky usnadňují pohyb spermií k neoplozenému vejci. Tunica muscularis se skládá ze dvou vrstev hladké svaloviny, vnitřní cirkulární a zevní longitudinální. Seróza je kryta mezotelem nasedajícím na řídké subserózní kolagenní vazivo. Stěna vejcovodu je bohatě vaskularizovaná, navíc se v období ovulace cévy dilatují , což vyvolává rigiditu a zvětšení celého orgánu a usnadňuje jeho přiblížení k ováriu. Fimbrie infundibula se přimykají k povrchu ovária a jeho nálevkovitý tvar usnadňuje zachycení uvolněného vejce. K oplození dochází obvykle v zevní třetině vejcovodu.